Všeobecné označení morfologicky velmi pestrých sekundárních (druhotných) tvarů, čnějících volně do jeskynního prostoru. Podle polohy se tradičně dělí na krápníky visící (stalaktity), stojící (stalagmity) a krápníkové sloupy (stalagnáty). Podle vzniku s ohledem na vývoj matečné jeskyně se dělí na krápníky syngenetické a krápníky epigenetické. Syngenetické krápníky (horninové krápníky) vznikají současně s dutinou a stejným procesem, jímž prochází matečná hornina. Příkladem je lávový stalaktit. Epigenetický krápník označuje krápník jiného minerálního složení než je matečná hornina. Krápník vznikl po vytvoření dutiny, v níž se vyskytuje, vysrážením minerálního obsahu vody prosakující do jeskyně.

Termínem krápník se označují tvary tvořené vápenným sintrem, který se sráží v jeskynním prostředí z nasycené prosakující vody a v teplém klimatu i na vnějších stěnách povrchových forem reliéfu z přesycených srážkových vod. Rychlost tvorby krápníků je lokálně velmi rozdílná a proměnlivá. Vylučování rozpuštěného uhličitanu vápenatého závisí na parciálním tlaku CO₂ v ovzduší. Nasycený vodní roztok prosakuji matečnou horninou vlivem hydrostatického tlaku bez přítomnosti vzduchu. Chemický systém je uzavřen a minerální obsah se může vylučovat až po dosažení jeskynního prostředí, kdy je dána možnost uvolňování CO₂ do jeskynního ovzduší.