Biebrzański Park Narodowy (Běbrzanský národní park) (WIATR, 2002)

Seznámení s parkem

Řeka je hlavní tvůrce toho, co je ve zdejším údolí nejkrásnější. Prameny Biebrzy najdeme nedaleko východní hranice Polska, několik kilometrů na východ od obce Dąbrowa Białostocka a jižně od obce Nowy Dwór. V německé literatuře ze 14. století ji nazývají řekou Biber, v ruské z 13. století Bober. V obdobích, které jsou nám už bližší, ji Poláci říkali Bobrza nebo Bobra. Všechny tyto názvy ale svědčí o tom, že již tenkrát to musela být „bobří řeka“.

Biebrzanský národní park.(http://www.biebrza.com)

Biebrza je dlouhá 164 km, rozloha celého povodí je 7 062 km2. Je to typická nížinná řeka s mnoha zákoutími a slepými rameny. Šířka koryta se mění od několika málo metrů na horním toku až po mnoho metrů na dolním úseku. Hloubka je 0,5 až několik metrů. Pravostranné přítoky jsou: Niedźwiedzica, Lebiedzianka, Netta - částečně přeměněná v Augustovský kanál, Kopytkówka, Ełk a jeho přítoky, Jegrznia, Dybła, Klimaszewnica a Wissa. Levostranné přítoky jsou tyto: Nurka, Sidra, Kamienna, Brzozówka, Krzeczówka, Biebla a Kosódka. Na počátku 19. století byla provedena řada vodohospodářských úprav, což vedlo ke změnám v říční síti a výšce hladiny podzemních vod.

Biebrza u Osowce, foto: autor.

V roce 1984 se začal budovat Augustovský kanál. Ten měl usnadnit transport zboží z Polska přes Narew, Biebrzu, Niemen a Windawu do projektovaného přístavu u Baltu, který měl nahradit Gdaňsk. Biebrza byla tehdy částečně zregulována a prohloubena. Kromě toho bylo vykopáno množství kanálů: Woźnawiejski, Rudzki, Łęg, Kapicki. Tyto práce způsobily zastavení procesu rašelinění na blízkých rašeliništích a změnu rašelinných společenstev na společenstva náhradní, odpovídající novým podmínkám.

Augustowský kanál (http://www.geo.uw.edu.pl)

Když pohlédneme na údolí Biebrzy, spatříme dvě typické zúženiny, které dělí údolí na tři části – pánve. První zúžení, na úseku mezi Sztabinem a Krasnymborem dělí horní část – severní pánev od části střední – střední pánve. Zúžení druhé je v okolí Osowce, odkud se rozšiřuje jižní pánev.

Údolí Biebrzy na jaře (http://www.avestom.com)

Jelikož má na tato území výrazný vliv kontinentální klima spolu s příměsí klimatu severského, patří tento region k nejchladnějším v zemi. Je pro něj typická dlouhá zima, která trvá i 120 dnů, poměrně krátké předjaří a jedna z nejnižších průměrných ročních teplot. Sněhová pokrývka zde leží i 110 dní a léto, které je opravdu teplé, je poměrně krátké. A i když podmínky nevybízejí k zemědělské činnosti, více než 60% obyvatel se zde zemědělstvím živí. Rozvinutý je zejména chov mléčného skotu. Ještě před několika desítkami let se kosily ohromné plochy mokřin.

Nerentabilnost zemědělství (zejména extenzívního), migrace mladých lidí do měst a další faktory způsobily, že nekosené louky zarůstají, což ohrožuje velkou druhovou pestrost rostlin a živočichů.

Zaplavované stohy sena na extenzívně obdělávaných loukách (http://www.biebrza.com)

Historie

Již v období paleolitu, čili asi 9 tisíc let př.n.l. zde žili první osadníci. Po nich zde žil lid, tzv. Świderské kultury, který se živil zejména rybolovem a sběrem. Nástroje měly kamenné, kostěné nebo dřevěné. Ale teprve o 5 tisíc let později (v období neolitu) toto území obýval lid, který se živil zejména lovem a rybolovem. V době železné (od 550 př.n.l. až do počátku našeho letopočtu) pokrývaly dolinu Biebrzy ohromnné pralesy. Tehdejší lidé znali pěstování obilí a chov domácích zvířat.

Od prvních staletí našeho letopočtu zde žil kmen Jaćwingů. Základ jejich živobytí představovalo obdělávání polí a chov zvířat. Dobře rozvinuto bylo kovářství, hrnčířství a umělecké řemeslo. Obchodovali mezi sebou. Cizí jim nebyly také loupežnické výpravy. Populaci Jaćwingů zdecimovaly křižácké, mazovské a ruské nájezdy. Zůstaly však po nich alespoň názvy osad, jezer, řek atp. Po likvidaci Jaćwingů zde zůstal prales, o který vedly války křižáci a litevské knížectví. Traktátem z roku 1422 byl tento spor ukončen a tenkrát vytyčené hranice přetrvaly až do roku 1939.

Sousedství křižáků dlouhou dobu odrazovalo obyvatelstvo, které by se zde rádo usadilo. Teprve po bitvě u Grunwaldu začaly na těchto územích vznikat nové vesnice. Rozvoj osad měl samozřejmě vliv na zmenšování lesních porostů. Panující knížectvo udělovalo práva na kosení luk. Mnoho válek v 17. a 18. století přineslo hospodářský i demografický úpadek. Největší zpustošení přinesli Švédové. Mnoho vesnic úplně vymřelo. Osidlování bylo velmi pomalé, brzděné událostmi spojenými s dělením státu. Po povstáních v roce 1863 byla situace ještě těžší. Základem udržení obyvatelstva bylo i nadále zemědělství. Průmysl se nerozvíjel. Vzkvétal ale obchod a řemeslo.

Největší investicí na ruské straně Biebrzy byl systém opevnění – Osowiec Twierdza. Tato opevnění mají velkou historickou hodnotu.

Opevnění Osowiec Twierdza (http://www.ga.com.pl)

V meziválečném období (1919-39) přišlo hospodářské i kulturně-osvětové oživení. Přesto zde přetrvávala taková chudoba, že se tomuto regionu přezdívalo „Polsko B“. Se začátkem 2.sv. války se sem německá vojska dostala podél Biebrzy. 17.září 1939 přišla na území východního Polska sovětská armáda upevňovat svou moc. Přesto se za nějaký čas toto území nalezlo pod německou okupací. Místní lidé se stali obětí krutého teroru. Zformovalo se velké množství partizánských skupin. Pravděpodobně nenajdeme žádnou obec, která by neměla oběti 2. světové války.

 Rostliny

Všechno začalo tzv. středopolským zaledněním a posledním baltským zaledněním, kdy přesunující se ledovec měnil ráz krajiny.

Biebrza je řeka, která se každoročně vylévá z břehů a na několik měsíců zaplavuje plochy podél řeky, které mohou být široké i několik kilometrů , v závislosti na charakteru území. Někdy voda opadává až koncem června. V záplavové zóně rostou specifické rostliny, vybavené k růstu v takovýchto těžkých podmínkách. Právě zde rostou ostřicová a rákosová společenstva. Rákosiny rostou blízko řeky, ostřice v mělčích vodách. Za těmito plochami jsou terény, kam povodňová voda nedosahuje. To však neznamená, že jde o plochy suché. Jsou pod vlivem podzemních vod. V horním úseku doliny se záplavy nevyskytují. Čím výše proti proudu, tím méně se vyskytují ostřice a rákosiny. V horní části řeky se vyskytují pouze v pásu o šířce 2-3 m. Podobná situace je s bahenními olšinami – lesem, který je velmi častý v jižní pánvi. Olšiny mizí asi od střední části prostřední pánve a udržuje se ještě na lokalitě Czerwone Bagno. Dolina Biebrzy, to jsou především rašeliniště, ale najdeme zde také společenstva lesní. Jsou to zejména bahenní lesy, jako např. olšiny, březiny a také bory. V okolí lokality Czerwone Bagno můžeme vidět smrkovou olšinu. V severní pánvi, v regionech Lipsko, Czerwone Bagno a Grządy se vytvořily hahenní bory.

Charakteristickým jevem místních otevřených mokřadů jsou početné vyvýšeniny – náplavové ostrůvky, kterým se zde říká grądy. Často jsou porostlé krásnými listnatými lesy s dubem a lípou. Za pozornost stojí také luční společenstva, zejména ty, které nepodlehly intenzifikaci zemědělství. Jejich existence je závislá na lidské péči, spočívající v jejich kosení – v druhé polovině léta.

Otevřené mokřadní terény BPN představují jeden z nejcennějších typů stanovišť v parku. V posledních desetiletích byla jejich existence vážně ohrožena sukcesí – zarůstáním náletovými dřevinami. Příčinou tohoto jevu je pokles hladiny spodních vod způsobený vodohospodářskými zásahy do krajiny – meliorací a upouštěním od kosení luk. Ještě před 20-30 lety byly obrovské plochy luk využívány. Rolníci kosili louky a pásli zde dobytek. V současné době se tyto práce provádějí čím dál méně, což vede k zarůstání luk břízou, vrbou a osikou. Tento proces postupně zrychluje, zejména v suchých letech. Sukcese na otevřených plochách způsobuje množství změn. Mění se rostlinná skladba, urychluje se vypařování. To vede dokonce ke snižování populací vzácných druhů ptáků, kteří hnízdí na loukách a zmenšují se loviště dravců.

V rostlinných společenstvech na území BPN najdeme mnoho druhů rostlin vzácných, hynoucích a nebo ohrožených vyhynutím na území Polska. Proto bylo také nutné, aby se řada rostlinných druhů ocitla na seznamu chráněných rostlin. Do této skupiny patří např.: lomikámen bažinný, který roste na lokalitách s některými druhy ostřic; suchopýr štíhlý – vyskytující se vzácně a pouze v rašeliništích jižní pánve; hlístník hnízdák – rostlina stinných lesů; střevíčník pantoflíček; koniklec otevřený – rostlina prosvětlených borů a suchých trávníků; bříza nízká, která vytváří charakteristická společenstva. Posledně zmiňovaná byla kdysi častá, dnes je velmi vzácná a vyskytuje se již pouze v malém areálu.

 Živočichové

Nezvyklá mozaika životního prostředí, jakou najdeme v Biebrzanském národním parku způsobuje, že zde najdeme velké množství živočišných druhů.

Piják nebo komár, to jsou možná první bezobratlí, na které zde narazíme. S vodním prostředím jsou svázáni např. korýši. Již vzácný je rak bahenní a rak říční je dokonce druhem vymírajícím. Mezi vodní pavoukovce patří např. lovčík vodní nebo vodouch stříbřitý. Početnou skupinou je hmyz. Na dně vod žijí larvy chrostíků, které vytvářejí specifické schránky ze zrnek písku, kousků kůry nebo rostlin.

Nejcharakterističtější skupinou hmyzu jsou brouci. Nejbarevnější a nejnápadnější jsou však motýli. Mezi motýli jsou stále objevovány nové druhy. Bylo zde potvrzeno 659 druhů motýlů, 93 z nich jsou motýli denní. NPN představuje největší lokalitu jasoně dymnivkového v Polsku. Jedním z nejzajímavějších je modrásek hořcový, který má velmi komplikovaný vývoj. Mladé housenky se živí mateřídouškou obecnou a pozdější stádia se vyvíjejí v mraveništích, kde požírají larvy mravenců. K dalším vzácným druhům patří například hnědásek osikový, modrásek stříbroskvrnný, žluťásek borůvkový nebo okáč hnědý. Vhledem ke svému významu a unikátní hodnotě je mnoho druhů motýlů chráněno zákonem.

Ve vodách Biebrzy byl potvrzen výskyt jednoho zástupce mihulovců – mihule ukrajinské.

V minulosti se na Biebrze, řece vyjímečně bohaté na ryby, konaly pravidelné lovy. Je důležité zmínit, že v roce 1975 bylo uloveno asi 7,5 tun štiky obecné a v dalších letech to bylo po 4 tunách. V dalších desetiletích se početnost ryb stále zmenšovala. Do dnešního dne bylo ve vodách revíru Biebrza (471 ha) potvrzeno 36 druhů ryb.

Pozornost zasluhuje i biebrzanský svět obojživelníků a plazů. I když některé z nich není lehké zpozorovat, při troše štěstí můžeme zahlédnout kuňku obecnou, blatnici skvrnitou, ropuchy (obecnou, zelenou nebo krátkonohou), rosničku zelenou a několik druhů skokanů (hnědého, ostronosého, zeleného a skřehotavého). Ve vodě žijí čolci. Seznam plazů je krátký a obsahuje druhy, které žijí i jinde v Polsku.

Rozlehlé mokřady, řeka Biebrza s jejími jarními povodněmi, velký podíl těžko dostupných lesů, to vše činí z Biebrzanského národního parku opravdový ráj ptactva. Zejména močály mají veliký význam pro ohrožené vodní ptáky. Areál těchto území se v posledních letech dramaticky zmenšoval a to nejen zde, ale vlastně na celém světě. Proto hraje Biebrzanský národní park velikou roli v zachování některých druhů.

Plochy rozvodněné Biebrzy představují významný článek na trase ptačích migrantů. Na přelomu března a dubna je si nelze nevšimnout významného jevu na zdejším nebi – hejn husí, jeřábů a dalších ptáků. Na jaře mnoho druhů toká viditelným způsobem. Dělá to například jespák bojovný, tetřívek obecný, bekasina větší nebo čejka obecná. Velmi významným prostředím pro hnízdění vzácných a velmi vzácných druhů jsou lesy, zejména staré březiny a olšiny. V nich hnízdí dravci, datlovití (včetně vzácného strakapouda bělohřbetého). V současnosti se v parku vyskytuje 268 ptačích druhů (v celém Polsku 404), což znamená, že je Biebrza leaderem na mapě Polska v bohatství ornitofauny. Z tohoto počtu zde 194 druhů hnízdí, ty ostatní pouze protahují a nebo zimují. Nedávno zde bylo potvrzeno jediné hnízdo volavky bílé v Polsku, v kolonii volavek popelavých. V této části Polska téměř v žádné vesnici nechybí čapí hnízdo. Když pozorujeme čápa, měli bychom si uvědomit skutečnost, že až 25% celé světové populace hnízdí v Polsku.

Savci BPN jsou další velmi zajímavou zvířecí skupinou, která je bezprostředně vázána na různorodé prostředí. Zatím bylo v parku potvrzeno 49 druhů savců. Do této skupiny jsou však zařazeny i druhy cizí, které se sem dostaly v minulosti. Je to například ondatra pižmová, norek americký nebo psík mývalovitý. Nejpočetnější skupinou savců jsou hlodavci (20 druhů). Typickým druhem hlodavce je zde samozřejmě bobr evropský – největší hlodavec. Ten může vážit až 30 kg. Dožívá se až 30 let. Při nízkém stavu vody budují bobři hráze, aby zvýšili hladinu vody. V minulosti musela být početnost bobra velmi u Biebrzy velmi vysoká, když od něj řeka dostala své jméno. Bohužel byl časem bobr vyhuben pytláky. Teprve umělá reintrodukce z Běloruska v roce 1945 do kanálů kolem Osowce, znovu navrátili Běbrze jejího bobra. Dnes je bobr zase poměrně hojný.

V BPN žije i 11 druhů šelem. Největším představitelem je vlk. V lesích okolo Biebrzy žijí 2-3 smečky. Cizím elementem je v parku psík mývalovitý. Do roku 1928 se tato šelma vyskytovala přirozeně pouze ve východní Asii, odkud byl převezen i do střední Asie a východní Evropy. Do Polska doputoval v roce 1955. Tento druh je jedním z viníků ničení ptačích hnízdišť. Podobnou historii osídlení má i norek americký. V Polsku žije od roku 1963.

Většina turistů, kteří přijíždějí do Biebrzanského národního parku touží potkat losa – královské zvíře biebrzanských mokřin. BPN je vlastně největším územím s výskytem losa v Polsku. Los je skvěle přizpůsoben k těžkému životu v mokřinách. Dlouhé nohy mu dovolují chodit v podmáčených terénech, prodloužený pysk mu zas pomáhá natahovat se k větvím bříz a vrb. Los perfektně plave a dokáže se i potápět. Aby se dostal k chutným vodním rostlinám, dokáže vydržet pod vodou až 1 minutu a potopit se do hloubky 5-6 m. Populace losů se zde odhaduje asi na 400 kusů.

Král mokřin - los (http://www.biebrza.com/pl/)

 Ochrana přírody

Biebrzanské mokřady jsou sice území veliké a je možné mluvit o ekologické rovnováze, nejde bohužel o území izolované, nepodléhající negativním vnějším vlivům. Ohrožení nepřichází pouze ze vzduchu, vody nebo ze strany člověka. Ohrožení bývá spojeno také s přírodními přeměnami. Kdyby byly tyto oblasti ponechané přírodnímu vývoji, jistě by se staly divokými místy s podmáčenými pralesy. Ztratily by však ty hodnoty, které jsou dnes tak hodnotné a výjimečné. V roce 1974 byl poprvé vysloven názor, že by bylo vhodné, aby v této oblasti vznikl národní park. Tehdy však ještě hlasy volající po ochraně přírody nebyly dostatečně silné. Naopak, rodilo se čím dál více melioračních a regulačních projektů. Naštěstí tlak ochranářů vzrůstal a vyvrcholil v roce 1989 vyhlášením Biebrzanské chráněné krajinné oblasti a 9.září 1993 vznikl národní park. Je to největší národní park v Polsku, má rozlohu 59 223 ha. Park obklopuje ochranná zóna o rozloze 66 tisíc ha. Uvnitř parku leží pouze tyto osady: Gugny, Budy, Sośnia, Budne a Olszowa droga.    

Státní pozemky zaujímají 32 359 ha (55 % rozlohy), z čehož 13 705 ha připadá na lesy, 1 457 ha na zemědělské plochy, 690 ha na vody a 15 920 ha na volné podmáčené plochy, které jsou z hlediska ochrany přírody nejcennější. V soukromém vlastnictví je 26 277 ha (45% rozlohy). 1 842 ha připadá na lesy, 1 671 ha na zemědělské plochy a 7 512 na volné plochy. Z toho vyplývá, že na louky, pastviny, ostřicové louky a mechoviště připadá plných 70 % rozlohy, na lesy 26 %, vody 2 % a na ostatní také 2 %.

V roce 1995 byl Biebrzanský národní park zapsán na seznam mokřadů chráněných konvencí RAMSAR.

Mezi rameny řek Netta, Jegrznia a Biebrza, jižně od jezer Tajno a Dręstwo, uprostřed rozlehlých bažin, vznikly po první světové válce dvě přírodní rezervace. Jako první vznikla rezervace Grzędy v roce 1921. Chránila zejména bujné listnaté lesy na písčitých půdách. Nejdříve území parku zahrnovalo celé lesnictví Grzędy. Později (1934) nastaly změny. Některé plochy začaly být chráněny přísně, některé zas jen částečně. Po válce byla ministerstvem lesnictví a dřevního průmyslu uznána přírodní rezervace Grzędy o rozloze 225, 63 ha. Druhá rezervace – Czerwone bagno byla založena v roce 1925 z důvodů ochrany losů a jejich přírodního prostředí. Pozdějšími nařízeními byla uznána tato rezervace s rozlohou 2 172,07 ha. Za účelem zvětšení stáda losů byla vytvořena ochranná zóna o velikosti 17,5 tis. ha. Od roku 1965 začaly probíhat snahy o spojení rezervací Czerwone Bagno a Grzędy. Povedlo se až roku 1981. Od té doby tvoří obě rezervace jednu jedinou o rozloze 11 629,75 ha a společným názvem Czerwone Bagno. Přísně chráněná rezervace Czerwone Bagno vznikla pro ochranu přírodních lesních, bahenních a rašelištních společenstev, pro ochranu losa a mnoha druhů ptáků (hnízdí zde orel mořský, orel křiklavý, výr velký, čáp černý aj.). Příroda v této rezervaci patří k nejméně poškozeným v celém Polsku. Czerwone Bagno a jeho okolí je výjimečně příhodné pro život losů. Svědčí o tom i fakt, že to bylo jediné místo v Polsku, kde losi přežili období první i druhé světové války. Přičinila se nedostupnost terénu i výjimečně příznivý biotop. V sedmdesátých letech žilo v Biebrzanské oblasti dokonce 2 700 kusů. V lokalitě Czerwone Bagno 108 jedinců (1976).

Když vznikl národní park, celá rezervace Czerwone Bagno se stala jeho součástí.

Rezervace Czerwone Bagno (http://www.ga.com.pl)

 Turistika

Nezvyklé přírodní bohatství této oblasti přímo předurčuje Biebrzanský národní park k poznávání a turistice. Zajímavá je také barvitost kultury a historie. Když si chceme prohlédnout národní park, je možná nejmoudřejší zahájit prohlídku ve správě parku. Zde můžeme získat množství užitečných informací, potřebných k pobytu u Biebrzy, zamluvit průvodce, získat informace o noclezích a nebo také koupit vstupenky do parku, mapy, publikace a prohlédnout si přírodovědné výstavy. Sídlo správy parku najdeme v nevelké obci Osowiec Twierdza.

V parku a ochranné zóně je 12 pěších turistických stezek o celkové délce 400 km. Jsou samozřejmě tradičně barevně značeny. Pro zvýšení atraktivity byla vybudována ještě doplňková infrastruktura (vyhlídkové terasy a věže, chodníky a zastřešení). Některé stezky mají status „naučné“. Na nich najdeme informační tabule s texty a obrázky.

Biebrzanský národní park a jeho okolí můžeme poznávat i na kole. Některé z pěších tras jsou vhodné i k jízdě na kole. Bohužel najdeme i podmáčené nebo písčité úseky, které pro cyklistiku nejsou vhodné vůbec.

Systém menších a větších vodních toků spolu s Biebrzou představují skvělé podmínky pro vodáky. Výprava na kajaku, kánoi nebo loďce představuje hlavní lákadla vodní turistiky. S ohledem na množství přítoků je možné trasy různě kombinovat a vytvářet vodácké výlety podle vlastní režie. Do Biebrzy je možné doplout z Boreckého pralesa po trase Łaźna Struga – Ełk – Kanał Rudými. Jízdu můžeme začít na jezeře Wigry ve Wigierském národním parku, plout po Czarné Hańči a Augostvským kanálem a skončit u ústí kanálu do Biebrzy v Dębowě. Nebo můžeme svou plavbu zahájit na Rajgrodzkém jezeře a plout po Jegrzni a Woźnawiejském kanále a skončit na Biebrze pod Wroceniem.

Kontakty:

Siedziba Dyrekcji Biebrzańskiego Parku Narodowego
Osowiec-Twierdza 8
19-110 Goniądz
tel.: (0-85) 738 06 20, 738 30 00
fax.: (0-85) 738 20 21
e-mail: Sekretariat@biebrza.org.pl
Godziny urzędowania 7.30 - 15.30

Zajímavé odkazy:

Oficiální web Biebřanského národního parku: http://www.biebrza.org.pl/
Wikipedie: http://pl.wikipedia.org/wiki/Biebrza%C5%84ski_Park_Narodowy
Biebrza Eko Travel: http://www.biebrza.com/
Wrota Podlasia: http://www.wrotapodlasia.pl/pl/

 
© Copyright 2007 Jaroslav Zámečník. All Rights Reserved.  myfreetemplates.com