![]() ![]() |
||||
Białowieski Park Narodowy (Bělověžský národní park) (OKOŁÓW, 2003) Seznámení s parkem Na východních hranicích Polska – na státních hranicích s Běloruskem, leží v měřítku Evropy unikátní lesní komplex – Bělověžský prales (Puszcza Białowieska). Jeho výjimečnost vyplývá z faktu, že se právě zde zachovaly nížinné lesy přírodního původu. Zároveň s tím se zde zachoval největší savec našeho kontinentu – zubr. Pralesní lesy v mnoha částech unikly přetváření prvotních mnohogeneračních a druhově bohatých přírodních lesů v monokultury umělého původu. Polští i zahraniční přírodovědci zde již dlouho sledují fungování původních lesů. Studenti lesnictví a biologie tu zároveň s milovníky přírody a přírodní turistiky získávají cenné zkušenosti a poznatky.
Bělověžský prales s Bělověžským národním parkem.(http://www.szczyty.pl/index.php/pid,bialowieski_park_narodowy.html) V podmínkách, jaké zde panují, ve výsledku přírodního výběru a konkurence zde stromy dosahující vysokého věku, dorůstají nebývalých rozměrů. Na území pralesa se mimo jiné nachází stromy nejvyšší v Polsku (a možná i v Evropě): jasan, o výšce 43 metrů a průměru kmene (ve výšce prsou) 144 cm a stáří okolo 350 let; lípa malolistá (43 metrů) a vrba jíva (32 metrů), která je normálně vysoká jako keř nebo menší strom. V přírodním lese, jakým je Bělověžský prales, se vždy najde mnoho mrtvých stromů, buď stojících nebo padlých, v různém stádiu rozkladu. Z hospodářského úhlu pohledu je to vada, protože je to „plýtvání dřevní surovinou“. Ale z pohledu ochrany přírody je to naopak přednost. V rozkládajícím se dřevu vznikají tisíce různorodých společenstev, zejména bezcévných rostlin a bezobratlých živočichů. Právě díky tomu v pralese přežilo mnoho druhů, které v hospodářských lesích mizí nebo již v Evropě vymizely. Seznam druhů hub, hmyzu a jiných organismů, objevených v pralese se z roku na rok rozšiřuje a ještě stále není úplný. V polských lesích je více než 70% stromů jehličnatých (hlavně borovice), zato v Bělověžském pralese, v jeho nejlépe zachovalé části, zahrnuté pod nejpřísnější ochranu, připadá na jehličnany zhruba 30 %, zbytek tvoří stromy listnaté. Právě takto vypadaly před věky lesy velké části Evropy. Takový les si dokáže sám poradit i s tzv. katastrofami, jako jsou polomy nebo nadměrné rozmnožení škůdců, např. kůrovce. A právě tato různorodost forem a bohatství světa rostlin a živočichů způsobuje, že takový prales může být porovnáván s hodnotám historických měst či egyptských pyramid. Představuje tak světové přírodní dědictví – odkaz pro budoucí generace celé Evropy. Geografické charakteristiky Dnešní Bělověžský prales je rozlehlý lesní komplex o rozloze 147 000 ha, ležící po obou stranách hranice mezi Polskem a Běloruskem. V Polsku se nachází asi 60 000 ha a v Bělorusku 87 000 ha. Současný Bělověžský prales tvoří zbytky tří pralesů. Bělověžský, Świasłocký a Ladzký (dříve znám jako Bělský prales). Z geografického hlediska leží prales v makroregionu Podleské nížiny a v mezoregionu Bělské vysočiny. Rozměry lesního komplexu jsou ve směru východ – západ 55 km a sever – jih 51 km. V nejužším místě má prales šířku 18 km. Geometrický střed celého pralesa se nachází na území Bělověžského národního parku, v blízkosti ústí řeky Łutowni do Narewky, zatímco geometrický střed celého Bělověžského pralesa se nachází v Bělské Polaně na ulici Krzyże. Obvod celého lesního komplexu je asi 400 km. Západní (polská) část pralesa leží ve vojvodství Podlasie v okrese Hajnówka a v gminách: Białowieża, Narewka, Hajnówka, Dubicze Cerkiewne a Narew. Samotný lesní komplex je rozdělen na Bělověžský národní park (10 502 ha) a LKP (Leśny kompleks promocyjny) Puszcza Białowieska, vzniklý z nadlesnictví Browsk, Białowieża a Hajnówka. Bělověžský prales se nachází na rovině s nepatrnými výškovými rozdíly. Nejvyšší bod Kozia Góra se nachází ve východní části a má 202 m n.m. Nejnižší místo je nedaleko obce Rybaki nad Narwią – 134 m n.m., což představuje rozdíl 68 metrů. Vzdušná vzdálenost mezi těmito místy je 44 km. V polské části pralesa má nejvyšší bod 196,2 m n.m. a nachází se v blízkosti obce Lipiny. Středem pralesa, na linii Hajnówka – Czerlonka – Grudki – Krynica se táhne morénový val a právě tady se nachází nejvyšší body, např. Góra Boratego (183 m n.m.). Bělověžský prales leží v blízkosti evropského rozvodí, oddělujícího úmoří Baltského a Černého moře. Většina území leží v úmoří Baltiku, pouze malou východní část pralesa odvodňuje Jasiolda, která teče do Prypeci. Nejvýznamnějšími řekami pralesa jsou Narew a zejména její přítok Narewka, také Leśna Prawa, přítok Bugu. Narew pramení na území Orlowe Błowo v komplexu bažin divokého Nikoru v běloruské části. Jihozápadní a jižní část pralesa leží v povodní řeky Leśna Prawa, která má své prameny na sever od Hajnówki v okolí Novosad. Teče pralesem na trase dlouhé 47 km, aby se vlila do Bugu, daleko jižně od pralesa. Poněvadž je Bug přítokem Narwy, je taký celý Bělověžský prales v povodí Narwy. V pralese chybí přirozené vodní plochy, jsou zde pouze umělé nádrže. Největší z nich Siemianówka (3 200 ha) byla vybudovaná na Narwě. Pralesní řeky mají po většinu své délky přírodní koryta. Ale část z nich, mj. Narewka v horním toku, Łutownia a Narew a mnoho dalších toků v běloruské části, bylo zregulováno. Vybudování retenčního jezera Siemianówka na kraji pralesa v dolině Narwy způsobilo značné změny ve vodních poměrech. Čistota vod nejdůležitějších řek pralesa Narewky a Leśne se v posledních letech zlepšuje, díky čištění odpadních vod v čistírnách Białowieża a Hajnówka. Bělověžský prales leží v oblasti subkontinentálního klimatu, mírně teplého a mírně vlhkého. Z polských nížin je to jedna z nejchladnějších oblastí. Průměrná roční teplota činí 6,8 °C. Průměrná teplota nejchladnějšího měsíce (ledna) činí -5,2 °C, nejteplejšího (července) 17,8°C. Nejnižší zaznamenaná teplota je -35°C, nejvyšší 34,5°C. Průměrné roční srážky činí 641 mm, přičemž jde o kolísání v rozsahu od 425,9 do 940,3 mm. Stálá sněhová pokrývka se v pralese drží přes 3 měsíce, takže déle než v západním a středním Polsku. Na klima pralesa má vliv také přítomnost lesního komplexu. Díky tomu zde máme co do činění s menším osluněním, slabším větrem a pomalejším mizením sněhové pokrývky. Vzdálenost pralesa od městských a průmyslových aglomerací způsobuje, že přírodní prostředí je znečištěno jen v malé míře. Jsou zde jen lokální zdroje znečištění, např. výtopny v Hajnówce, Bělověži, Narewce a jiných místech, kde se spaluje uhlí. Větší ohrožení představuje železniční trasa Cisówka – Hajnówka – Czeremcha, kde se převáží značné množství toxických látek (např. chlór). Část trasy prochází přes jezero Siemianówka. V případě vykolejení vlaku, mohou látky rozpuštěné ve vodě způsobit znečištění jezera i Narwy. Ale přesto je stupeň znečištění na území parku jedno z nejmenších v zemi. Historie Nejstarší stopy přítomnosti člověka na území Bělověžského pralesa sahají do doby kamenné. Nejstarší naleziště pochází z 6.-9. století př.n.l. S příchodem válek a nájezdů se tyto země vylidnily a znovu je pokryl prales. Nová kolonizace začala na přelomu 14. a 15. století. Začalo se sem stěhovat obyvatelstvo: mazowské od západu a ruské od jihu. Celé 14. století o toto území válčila litevská knížata s mazowskými. Původ názvu Bělověžský není dodnes vyjasněn. Někteří vychází z toho, že název je odvozen od bílé věže mysliveckého zámečku litevských knížat; jiní zase z charakteru lesů, které jako by byly mnohem světlejší než okolní lesy. V prosinci roku 1409 před výpravou proti křižákům v pralese více než 8 dní lovil Vladislav Jagelonský. Maso mnoha zubrů a jiné pobité zvěře bylo prosoleno, naloženo do beden a posíláno po vodě do Płocka, kde se shromažďovaly válečné zásoby. Pro Zygmunta Starého byla vybudována hájovna u řeky Łutownia, mnohokrát také v Bělověži lovil král Sztefan Batory, mj. i v roce 1579 po dobytí Płocka a v roce 1581 před výpravou na Psków. Pro své potřeby nechal postavit myslivecký zámek. Je po něm pojmenována Góra Batorego u silnice Hajnówka – Białowieża. V roce 1795 (po 3.dělení Polska) se stal prales součástí ruského impéria. V roce 1802 bylo vydáno nařízení na ochranu zubra i pralesa, ale nebylo respektováno. Kvetlo pytláctví a nelegální kácení stromů. V roce 1860 v pralese lovil car Alexandr II. Lesníci spolu s 2 000 carovými muži lovili v pralese přes 3 týdny zubry a jinou zvěř. Od té doby se car zajímal o tento prales jako o lovecký revír. V roce 1888 se prales stal součástí soukromého majetku cara. V roce 1894 byla završena stavba paláce v Bělověži spolu s hospodářskými budovami pro lovce. Kolem paláce byl vytvořen park.
Obelisk lovů Augusta III. (http://www.ga.com.pl) V srpnu roku 1915 prales obklíčili Němci a při tom vybili 750 zubrů, tisíce jelenů, srnců, daňků a divočáků. Přes 3 měsíce trvalo bezlítostné vybíjení zvěře na maso pro vojsko. Také káceli lesy ve velkém. Vznikla síť lesních železnic, které vozily dřevo do pil v mnoha okolních vesnicích. V období 3 let bylo pokáceno 4,5 milionu m3 dřeva, vzniklo 18 000 ha pasek a přežilo pouze 150 zubrů. Po válce po mnoho měsíců panovalo bezvládí a to nahrávalo pytláctví. Na přelomu března a dubna 1919 zahynuli poslední zubři a jelenů zbylo 23 jedinců. Po převzetí pralesa polskými lesníky se začalo s nápravou těchto obrovských škod. V Bělověži vznikla správa státních lesů. V roce 1924 byla podepsána z anglickou firmou smlouva povolující těžbu 325 000 m3 dřeva ročně po dobu 10 let. Firma ovšem nezalesňovala pokácené plochy, což vedlo k vypovězení smlouvy v roce 1929. Angličani si však stihli odvézt 2,5 milionu m3 dřeva. V roce 1932 konečně vznikl národní park (z původního nadlesnictví Rezerwat). Při parku vzniklo muzeum. Ještě na podzim roku 1929 se vrátili do pralesa zubři. Byla zde snaha o návrat tarpana i medvěda. Národní park a muzeum přitahovaly turisty. Rozvíjely se také vědecké výzkumy.
Vstup do přísně chráněných území národního parku (http://www.ga.com.pl) V září roku 1939 došla německá vojska až k okraji pralesa. 24. září byla Bělověža okupována Rudou armádou. Sověti odsud posílali tisíce lesníků i jejich rodin do hloubi Sovětského svazu. Na podzim roku 1940 vznikly první partizánské oddíly. V červnu roku 1941 prales opět obsadili Němci a překvalifikovali jej na Reichsjagdgebiet, čili lovecký revír Hermana Goeringa. Preventivně ničili vesnice uvnitř a na okrajích pralesa, což rozpoutalo partizánské akce. V odvetě Němci postříleli v Bělověži a okolí více než 1000 osob. Když prchali pryč, podpálili carský palác. Zubři přežili jen díky péči pracovníků parku. Výsledkem 2. světové války bylo, že se posunuly hranice a východní část pralesa (75 000 ha) se stala součástí Sovětského svazu (dnes území Běloruska). Na tomto území byl nejdříve vyhlášen „zapowiednik“, čili rezervace s přísnou ochranou, v roce 1956 byl překvalifikován na terén lovecké rezervace „Biełowieżskaja Puszcza“, s funkcí loveckých terénů. V Polsku zůstalo asi 58 000 ha pralesa. V roce 1947 byl obnoven Bělověžský národní park. Historie a cíle ochrany přírody, kulturní památky Na konci 1. světové války přírodovědce děsil lov zubra. V dubnu 1919 se do pralesa vypravila skupina vědců. Zubr už zde nebyl. Bezprostřední kontakt s duchem pralesa způsobil, že po návratu do Krakova vznikl v komisi ochrany přírody nápad chránit zbytek pralesa ve formě národního parku. Další jejich cesta v roce 1920 měla za cíl vymezit hranice parku. Bylo rozhodnuto jej vytvořit ve střední části pralesa, severně od obce Białowieża. Rozhodl o tom přirozený charakter lesních porostů a jejich různorodost; fakt, že v těchto místech Němci nekáceli; přirozené hranice mezi řekami a blízkost Białowieże. 29. prosince 1921 bylo rozhodnuto o vytvoření lesnictví „Rezervat“ o rozloze 4 594 ha, z čehož 1 061 ha mělo podléhat přísné ochraně. Nová jednotka ochrany přírody již tehdy splňovala charakteristiky mezinárodní definice národního parku, která však byla zformulována teprve v roce 1969. Rok 1921 se tak považuje za oficiální rok vzniku Bělověžského národního parku, i když tento oficiální název získal až později. „Rezerwat“ podléhal správě státních lesů v Bělověži. K „Rezerwatu“ bylo připojenu muzeum, které vzniklo v roce 1919. 11. srpna 1932 byl „Rezerwat“ přejmenován na „Park Narodowy w Białowieży“ s rozlohou 4 693 ha. Byla v něm nařízena přísná ochrana přírody. V roce byla v místnostech carského paláce zpřístupněna veřejnosti muzeální expozice. V roce 1936 muzeum získalo vlastní budovu. 2. světová válka přerušila rozvoj parku. Spolu s carským palácem shořela část muzeálních sbírek a vědecké dokumentace a knih. V roce 1947 byl znovu obnoven národní park. V Bělověži vnikly vědecké instituty, např.: Centrum výzkumu savců Polské akademie věd, Bělověžská geobotanická stanice Varšavské univerzity a pracoviště rostlinné demografie botanického institutu PAN. V roce 1953 byli vypuštěni první zubři. V letech 1970-1980 park navštěvovalo průměrně 100 000 lidí ročně. V roce 1977 park získal status Světové biosférické rezervace a v roce 1979 byl jako jediný přírodní objekt v Polsku uznán UNESCem za Objekt světového dědictví. V roce 1992 byl ke světovému dědictví připsán i národní park na běloruské straně. 16. července 1996 byl park rozšířen na 10 502 ha. Kolem parku byla vytvořena ochranná zóna o rozloze 3 224 ha (obhospodařované okolní lesy). V roce 1998 polský Ministr životního prostředí zahájil jednání o rozšíření národního parku na oblast celého lesního komplexu. Hlavní objekt ochrany parku je přísně chráněné území mezi řekami Hwoźna (od severu) a Narewka (od západu) o rozloze 4 747 ha. Přísná ochrana znamená, že se zde neprovádí žádné zásahy spojené s vývojem lesa, bojem se škodlivým hmyzem a houbami a činnou ochranou rostlin a živočichů. Cílem ochrany je vytváření podmínek pro přirozený běh přírodních procesů. Plochy připojené k parku v roce 1996 (5 155 ha) tvoří ochrannou zónu Hwoźna. Protože tato území podléhaly téměř 80 let intenzívní lesnické činnosti, stala se zde nutností aktivní ochrana spočívající ve snaze navrátit těmto územím jejich prvotní charakter. Součástí parku je i Park Pałacowy (48 ha), chráněný jako památeční park. Stojí zde Správa Bělověžského národního parku, Centrum přírodovědné výchovy, Myslivecký dům a řada budov z konce 19. století, spolu z přírodovědným muzeem. Speciální částí parku je Centrum chovu zubrů, jehož součástí jsou chovné rezervace a Rezerwat pokazowy, který je zpřístupněn i veřejnosti (jde o malou zoo představující velké druhy zvířat žijící v parku).
Park Palacowy v Bělověži - Ośrodek Edukacji Przyrodniczej; foto: autor. Bělověžský národní park je vlastně takovým skladištěm genů evropských nížinných pralesů. Dalším cílem parku je taky jeho zpřístupnění vědeckým badatelům. Bělověža je sídlem 4 vědeckých institucí a v přepočtu na 1 000 obyvatel v ní žije více osob s titulem než v univerzitních městech. V Bělověži jsou vydávané 4 odborné časopisy, kde jsou většinou publikovány výsledky výzkumů z pralesa. Bělověža je také místem konání mnoha vědeckých konferencí na státní i mezinárodní úrovni. Některé výzkumy, které by mohly ohrozit přírodní podmínky, jsou samozřejmě zakázány. Ty je možno provádět v ochranné zóně. Preferované jsou mnohaleté výzkumy na stejné lokalitě. Nejstarší vědecká práce pochází již z roku 1936. Do dnešních dnů byly publikovány již více než dva tisíce publikací s výsledky výzkumů pralesa. Park plní také nenahraditelnou roli ve výuce budoucích lesníků, biologů a příbuzných oborů. Přijíždějí se zde učit praxi i studenti ze zahraničí.
Zubr evropský , Rezerwat pokazowy żubrów nedaleko Bělověže; foto: autor. Již spoustu let láká park také obyčejné turisty. Těm je zpřístupněn Rezerwat pokazowy żubrów, značené stezky v ochranné zóně a také přísně chráněná území národního parku. Posledně zmiňované místo však mohou navštívit pouze s průvodcem se speciální licencí, pěšky ve skupinách do 25 osob, po stanovených, ale neznačených stezkách. Pro všechny návštěvníky je dostupná trasa dlouhá 7 km. Delší trasy jsou možné pouze na základě zvláštního povolení pro specializované skupiny. V ochranné zóně byly vyznačeny dvě turistické stezky o délce 6,5 a 11,5 km, dostupné pěšky nebo na kole. V širším okolí pralesa samozřejmě existuje mnohem hustší síť značených ruristických a cyklistických stezek. Cílem správy parku je také ekovýchova. K tomuto účelu byly zřízeny naučné stezky, např. „Pod Dębami“ nebo „Krajobrazy Puszczy“. Na území parku existuje 20 přírodních rezervací o celkové rozloze 3 408 ha. Speciálně chráněny jsou hnízda dravých ptáků nebo čápa černého, kolem kterých bývá ustavena ochranná zóna. Takových zón je více než 90. Na území bělověžského pralesa se ale nacházejí i materiální kulturní památky. Jsou jimi například Park Pałacowy, památky na 2. světovou válku apod. V ochranné zóně Hwoźna můžeme najít koleje lesní železnice z 19. a 20. století. V regionu Bělověžského pralesa žijí vyznavači dvou velkých křesťanských církví: vyznání pravoslavného a římsko-katolického. Můžeme narazit i na kříže obou dvou církví stojící vedle sebe. Je to také území, kde se setkávají jazyk polský, běloruský a ukrajinský. Tradice spojené s oslavami svátků jsou u různých vyznání rozdílné a také probíhají v jiných termínech. Pravoslavní věřící například slaví Vánoce a Nový rok o dva týdny později než katolíci. To vše obohacuje lidovou kulturu místního regionu. Sám charakter místní lidové architektury dokonale souzní s místní přírodou. Zachovalo se zde množství dřevěných budov z 19.století a je možné že i starších. V Bělověži je nejstarší budovou sídlo Centra přírodovědné výchovy, postavené v roce 1845. Nedaleko Hajnówky (v lokalitě Kryniczka) se zase nachází pravoslavný kostel z roku 1848. Každý rok se v Hajnówce koná festival církevní hudby, kde se předvádí své výkony sbory z celého světa. Staré dřevěné domy se zachovaly i např. v Masiewě, a v okolí Starzyny nebo Orzeszkowa. V Bělověži můžeme navštívit dokonce skanzen. Seznam památek doplňují ještě stavby z konce 19. století v Bělověžském Palácovém parku a také pravoslavný kostel św. Mikołaja Cudotwórcy. Na mnoha místech se nachází památníky obětí sovětské i nacistické okupace. Zajímavé jsou také výtvory místních řemeslníků, kteří dokonale ovládají práci se dřevem.
Pravoslavný kostel Świętego Mikołaja Cudotwórcy v Bělověži; foto: autor. Rostliny Bělověžský prales se nachází v přechodném klimatu, právě proto zde rostou rostliny různých geografických oblastí. Flora pralesa je typicky lesní, některé součásti jsou i z jiného prostředí. Byl potvrzen výskyt cca 990 druhů cévnatých rostlin a 254 druhů mechorostů. To představuje 40% všech rostlinných druhů Polska. Na území samotného Bělověžského národního parku roste 725 druhů cévnatých rostlin, 277 druhů lišejníků a 200 mechorostů. V pralese se vyskytuje 25 druhů stromů, z čehož jsou čtyři druhy jehličnaté, 56 druhů keřů a 14 polokeřů. Kromě běžných druhů, které rostou na území celé země, zde roste mnoho vzácných rostlin, které jsou pozůstatky prvotního lesa. Na území pralesa se naštěstí vyskytuje pouze malý podíl zavlečených druhů. Vzhledem k otevřenému charakteru pralesa bez přirozených bariér, zde nenajdeme druhy endemické. Ale značný je podíl rostlin pocházejících z různých klimatických oblastí. Nejpočetnější je skupina kontinentálně-euroasijských rostlin, jako je např. kosatec sibiřský, žluťucha menší; evropských: brslen bradavičnatý, pryskyřník kašubský. Početnou skupinou jsou severské (boreální) druhy, např. plavuň jedlová, rusec lesní nebo hruštička menší a také druhy boreálně-kontinentální, jako je jirnice modrá nebo bříza nízká. Glaciálním reliktem je lomikámen bažinný. Nezvykle bohatá je flora lišejníků, čítající 375 druhů. Většina druhů lišejníků (např. provazovky) vyžaduje extrémně čisté ovzduší. Velmi různorodý je i svět hub, i když ještě není zdaleka prozkoumán. V národním parku se jejich početnost odhaduje na 5-7 tisíc druhů, většinou mikroskopických. Velkou skupinu představují tzv. pralesní druhy, rostoucí na odumírajícím dřevě. Houby plní nenahraditelnou roli v koloběhu látek v pralesním ekosystému. Jak houby cizopasí na stromech, urychlují odumírání starých a oslabených stromů, které dávají místo nové generaci stromů. V podmínkách pralesa se většina stromů dožívá svého maximálního možného věku, což se v obhospodařovaných lesích většinou nestává. Duby se zde dožívají 400-500 let, borovice 350 a smrky 300 let.
Houby na odumírajícím dřevě (http://www.ga.com.pl) Živočichové Co se týče živočichů, patří Bělověžský prales k nejlépe prozkoumaným v celém Polsku. V přísně chráněné zóně pralesa byl potvrzen výskyt téměř 9 000 živočišných druhů, z čehož většinu tvoří bezobratlí. Počet druhů celého pralesa se odhaduje na 20-25 tisíc. I mezi živočichy zde nenajdeme žádného endemita. Bělověžský prales je však pro řadu druhů posledním místem jejich evropského výskytu. Navíc zde bylo objeveno asi 100 pro vědu nových druhů. Hmyz představuje nejpočetnější skupinu živočichů. V národním parku jich bylo napočítáno cca 7 tisíc druhů. V celém pralese se počet odhaduje na 15 – 18 tisíc druhů. Významnou skupinu představují brouci. Zvláště zajímaví jsou tesaříkovití. Délka jejich tykadel často překračuje celou délku jejich těla. Jejich larvy žijí ve dřevě nebo pod kůrou. Svět motýlů čítá 1 560 popsaných druhů. Denních motýlů zde žije 128 druhů. K zajímavějším druhům patří např. žluťásek borůvkový, žluťásek barvoměrný, batolec červený nebo perleťovec severní. Dosti nepříjemní jsou pro člověka komáři. Těch tu žije 29 druhů. Prales je místem výskytu 13 nížinných druhů obojživelníků. Dva z nich jsou ohrožené vyhynutím – ropucha krátkonohá a kuňka obecná. Obojživelníci obývají spíše okraje lesa. V pralese žije 7 druhů plazů. Nejpočetnějšími jsou ještěrka obecná a živorodá. Poměrně hojný je slepýš křehký. Nejběžnějším hadem je užovka obojková. Nejvzácnějším hadem je užovka podplamatá. Bělověžský prales je jedním z mála míst v Polsku, kde žije i želva bahenní. Vyskytuje se v blízkosti řek. Setkání s ní je ale velmi vzácné, žije skrytě. Nezvykle bohatý je svět ptactva. Bylo zde zastiženo 250 druhů. Hnízdí (včetně běloruské části) 170 ptačích druhů. Nežijí zde žádní ptáci, které bychom nemohli spatřit i někde jinde v Polsku, ale jejich početnost je mnohem vyšší. Za poslední století zde ale vymizelo několik druhů, např. luňák hnědý, mandelík hajní nebo sokol stěhovavý. Dominantními druhy jsou pěnkava obecná, červenka obecná či budníček lesní. Z větších ptáků jsou zajímavou skupinou datlovití. V pralese jich žije 8 druhů. Nejčastější je strakapoud velký. Poměrně hojný je, jinde vzácný, datlík tříprstý. Typickými pralesními druhy jsou tetřev hlušec a jeřábek lesní. Tetřev je před vyhynutím, poslední kusy žijí v severní části pralesa. Bažiny obývají jeřábi. Na území pralesa jich je 25-30 párů. Jeřábi jsou největšími polskými ptáky. V současné době žije na území Bělověžského pralesa 54 druhů savců. V minulosti vyhynul tur, rosomák, tarpan, poletuška slovanská, medvěd a jelen sika. Poměrně nedávno vymizel norek evropský. Několik druhů, jako je zubr, los nebo bobr se navrátilo po dlouhé době nepřítomnosti. I přesto je pestrost savců v Bělověžském pralese pestré. Je to jedno z mála evropských míst, kde žijí nížinné populace vlka a rysa. Zajímavým druhem je zajíc bělák. Je to typický severský lesní druh. Dříve byl v Bělověžském pralese hojný. Zajíc polní se zde objevil teprve před 200 lety a v průběhu století téměř vytlačil běláka. Příběh zubra evropského Zubr je symbolem pralesa a erbovním znakem Bělověžského národního parku. Je to největší zvíře, které obývá náš kontinent. Počátku 20. století se tato zvířata dožila pouze zde a na Kavkaze. Zubři byli vybiti německými vojáky za 1. světové války a následně pytláky. Poslední zubr padl v roce 1919. O několik let později podobný osud čekal i kavkazské zubry. V roce 1923 vznikla Mezinárodní společnost na záchranu zubra. V té době přebývalo v zoologických zahradách pouze 54 jedinců. První zubři byli do Bělověže přivezeni v roce 1929 a byli umístěni ve speciálních ohradách. V den začátku 2. světové války mělo stádo již 16 jedinců. Po válce jich bylo 17. Další růst populace dovolil vypuštění prvních jedinců do volné přírody (1952). Toto stádo se rozrostlo na 270 exemplářů (1998). V běloruské části žije 230 kusů. Dospělí samci (býci) mohou vážit až 950 kg. Zubřice (krávy) jsou menší a mají hmotnost maximálně 700 kg. Volně žijící zubři se zdržují zejména v obhospodařované části lesa, přísně chráněné rezervaci se zdržuje pouze několik desítek jednotlivců. Tato zvířata vedou stádový způsob života. Staří a nejsilnější jedinci žijí osamoceně. V místech zimního přikrmování se shlukují do stád, čítajících i 100 jedinců. Říji mají zubři v srpnu a září. Telata přicházejí na svět v květnu a červnu. V případě setkání s lidmi se zubři většinou vzdalují. Nebezpečné mohou být pouze zubnice s mláďaty nebo býci v období říje. Zubři dokáží běžet rychlostí až 50 km/h a téměř z místa přeskočit plot dvoumetrové výšky.
|
||||
|