Fyzická geografie |
Stručný přehled
Členitý reliéf Slovenska je mladý a vyznačuje se velkou absolutní i relativní výškovou členitostí. Regionálně ho lze rozdělit na dvě jednotky: Karpaty a Panonskou pánev. Podle dominantního procesu, který se modelaci daného území podílel, lze vymezit na území Slovenska reliéf: sopečný (např. Slánské vrchy, Polana), krasový (Slovenský kras, Slovenský ráj), glaciální modelovaný ledovci, eolický s převládajícím působením větru nebo antropogenní vzniklý činností člověka.
Členitost reliéfu
Reliéf Slovenska je výrazně členitý. Nejvyšší vrchol Gerlachovský štít leží ve Vysokých Tatrách a má nadmořskou výšku 2655 m. Nejnižší je místo, kde řeka Bodrog opouští státní území (94 m n.m.). Absolutní výškový rozdíl je tak 2561 m, zatímco v České republice jen 1487 metrů. Reliéf Slovenska je velmi mladý, vznikl v době alpínského vrásnění ve druhohorách a třetihorách. Na jeho modelaci se výrazně podílela ve čtvrtohorách činnost ledovců a vodních toků. Reliéf lze rozdělit na dvě jednotky: Karpaty a Panonskou pánev. Karpaty začínají na pravém břehu Dunaje v Rakousku a pokračují velkým obloukem územím Slovenska do jihozápadní Ukrajiny a Rumunska a končí opět na pravém břehu Dunaje v Srbsku. Slovenská část Karpat je nejvyšší částí karpatského oblouku. Jádro území Slovenska leží ve vrcholové části oválné klenby západních Karpat lemované ze severu i jihu velkými sníženinami.
pohoří | nejvyšší vrchol | |
---|---|---|
název | nadmořská výška (m n.m.) |
|
Tatry | Gerlachovský štít | 2 655 |
Nízké Tatry | Ďumbier | 2 043 |
Oravské Beskydy | Babia hora | 1 725 |
Malá Fatra | Velký Kriváň | 1 708 |
Chočské vrchy | Velký Choč | 1 611 |
Velká Fatra | Ostredok | 1 592 |
Stolické vrchy | Stolica | 1 476 |
Polana | Polana | 1 458 |
Veporské vrchy | Fabova hola | 1 439 |
Vývoj reliéfu
Karpatská soustava je velmi mladá a byla zformována až procesy alpínského vrásnění ve druhohorách a třetihorách. K vyvrásnění alpsko-himálajského systému, jehož součástí je i karpatský oblouk, došlo při kolizi jižní africké litosférické desky a severní euroasijské desky. Obě desky se pohybovaly směrem k sobě (konvergence) a důsledkem jejich střetu (kolize) bylo vyvrásnění celého pásu pohoří. Vzhledem k tomu, že proces podsouvání africké desky pod euroasijskou stále pokračuje, je důsledkem pomalý zdvih horského pásu i v současné době. Současný reliéf Slovenska je výsledek vzájemného působení endogenních a exogenních procesů a výrazně se v něm odráží pestrá geologická stavba území. Podle geologického podkladu (struktury) lze rozlišit na území Slovenska dva základní typy reliéfu: reliéf vrásno-zlomových struktur, který zahrnuje příkrovová pohoří a strukturní pánve a reliéf vulkanických struktur. Působením exogenních pochodů se na tomto strukturně podmíněném reliéfu vyvinul podle dominantního exogenního činitele říční (fluviální), krasový, ledovcový (glaciální), kryogenní, eolický a antropogenní reliéf. Na území Slovenska se nachází části dvou velkých strukturních jednotek evropského kontinentu: část Karpat a část Panonské pánve. Karpaty tvoří větší část provincie Západní Karpaty a malá část provincie Východní Karpaty. Z Panonské pánve zasahuje na území Slovenska část provincie Západopanonské a Východopanonské pánve.
vrchol | nadmořská výška (m n.m.) |
---|---|
Gerlachovský štít | 2 655 |
Gerlachovská věž | 2 642 |
Lomnický štít | 2 632 |
Ľadový štít | 2 627 |
Pyšný štít | 2 623 |
Zadní Gerlach | 2 616 |
Malý Ledový štít | 2 611 |
Lavinový štít | 2 606 |
Kotlový štít | 2 601 |
Lavinová věž | 2 600 |
Karpaty
Západní Karpaty s celkovou rozlohou více než 70 tisíc km2 mají výrazné pásmovité uspořádání, které je jedním z jejich základních znaků. V půdorysu mají elipsovitý tvar s délkou hlavní poloosy 400 km. Mají složitou strukturu, která je výrazně ovlivněna rozdílnou odolností pestré škály hornin, které Karpaty budují. Pohoří bylo v době svého vývoje několikrát zarovnáno a zalito mořem a opětovně vrásněno. Takřka po celém obvodu jsou Západní Karpaty výrazně omezeny sníženinami. Z morfostrukturního hlediska se klenba Západních Karpat člení na dvě jednotky nižšího řádu: blok Vnitřních Západních Karpat a oblouk Vnějších Západních Karpat (geomorfologické subprovincie). Pro Vnitřní Západní Karpaty je charakteristická pestrá geologická stavba od nejstarších starohorních hornin po nejmladší kvartérní a dvě základní struktury: pohoří a kotliny, bez výrazných znaků pásmovitosti. Naopak Vnější Západní Karpaty se vyznačují typickým pásmovitým uspořádáním. Vytváří souvislý oblouk s příkrovovo-vrásovou stavbou na vnější straně Vnitřních Karpat. Jsou charakteristické menším zastoupením kotlin a relativně malou pestrostí hornin. Na jejich stavbě se převážně podílí sedimentární horniny.
Východní Karpaty mají rozlohu přibližně 145 tisíc km2 a na území Slovenska leží pouze 3 % (4500 km2). Morfologická hranice mezi Západními a Východními Karpaty probíhá po východním úpatí Lubovnianské vrchoviny, Čergova a Slánských vrchů. Ve Východních Karpatech se karpatský oblouk zužuje na šířku 120 km, což je ve srovnání s šířkou Západních Karpat méně než polovina. Člení se podobně jako Západní Karpaty na Vnější Východní Karpaty tvořené flyšovými souvrstvími a Vnitřní Východní Karpaty, které tvoří neovulkanity a druhohorní sedimenty.
Panonská pánev
Panonská pánev je velká deprese uzavřená ze všech stran vysokými horskými pásmy (Karpaty, Dináry a Alpy). Je vyplněná třetihorními a čtvrtohorními
sedimenty. Západopanonská pánev vybíhá na území Slovenska částí Vídeňské kotliny a Malé dunajské kotliny.
Východopanonská pánev zasahuje na území Slovenska Velkou dunajskou kotlinou.
V každé z pánví jsou v reliéfu zastoupeny dva morfologické stupně. Nižší rovinný reliéf tvoří systémy říčních niv a agradační valy, vyšší stupeň sprašové pahorkatiny.
Základní typy reliéfu
Podle absolutní výškové členitosti se vymezuje typ reliéfu nížin a typ reliéfu vysočin. Nížiny jsou typ reliéfu vymezený podle kritéria absolutní nadmořské výšky a zahrnují obvykle území do 200 metrů nad mořem. Území s vyšší nadmořskou výškou se pak označuje jako typ reliéfu vysočin. U států, které nemají přístup k moři, a proto se nadmořská výška jejich území nepohybuje od nuly metrů nad mořem, se hranice nížin obvykle posouvá až do 300 m n.m., což je i příklad Slovenska. Reliéf slovenských nížin se tak pohybuje v nadmořských výškách od 94 m n.m. (místo, kde Bodrog opouští státní území) do 300 metrů nad mořem. Izohypsa 300 metrů rozděluje území Slovenska přibližně v poměru 4 : 6. Reliéf nížin s nadmořskou výškou do 300 metrů zabírá 40 % rozlohy území. Nížiny jsou typickým reliéfem jižní části Slovenska. Na jihozápadě za horským pásem Malých Karpat leží na ploše 1400 km2 Záhorská nížina. Od východního úpatí Malých Karpat u Bratislavy až po Šahy na jihozápadním okraji Krupinské planiny se na ploše 12000 km2 rozkládá Podunajská nížina a východně od Slánských vrchů se na ploše 4000 km2 rozkládá Východoslovenská nížina. Reliéf vysočin zaujímá dvě třetiny celkové rozlohy Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že mají velké výškové rozpětí od 300 m n.m. po 2655 m n.m., člení se na nízké, střední a vysoké vysočiny. Nízké vysočiny v nadmořských výškách 300 až 800 m n.m. vytváří v okrajových částech pásma Západních Karpat souvislou plochu, která proniká údolími a vnitrohorskými kotlinami hluboko do jádrových oblastí. Střední vysočiny (801 - 1500 m n.m.) zaujímají asi 14 % rozlohy Slovenska a náleží mezi ně například pohoří Čergov, Levočské vrchy, Slovenské rudohoří, Strážovské vrchy nebo Bílé Karpaty. Vysoké vysočiny leží v nadmořských výškách 1501 až 2655 m n.m. zaujímají jen izolované ostrůvky ve vrcholových částech západokarpatské klenby. Největším souvislým ostrovem jsou Tatry. Menší ostrůvky jsou v Nízkých Tatrách, Velké a Malé Fatře, Chočských vrších a Oravských Beskydech.
Nejmenší relativní členitost má reliéf rovin (do 30 m) většinou se shodující s reliéfem nížin. Nejčastěji se tento typ reliéfu vyvinul na fluviálních sedimentech. Plošně rozsáhlá území rovin jsou v nivě Dunaje například Žitný ostrov nebo Východoslovenská rovina podél Latorice, Laborce a Ondavy. Na obvodu nížin je členitý reliéf s relativní výškovou členitostí od 31 do 150 m označován jako pahorkatiny. Typická je pro ně síť mělkých údolí a širokých plochých hřbetů, které vznikly rozčleněním úpatních plošin. Příkladem je Nitranská, Hronská, Žitavská nebo Ipeľská pahorkatina na okraji Podunajské nížiny, Chvojnická pahorkatina na okraji Záhorské nížiny nebo Podslanská a Podvihorlatská pahorkatina ve Východoslovenské nížině. Relativní členitost 151 až 300 m charakterizuje reliéf vrchovin. Četně je zastoupen ve vnějším flyšovém pásmu Karpat například ve Spišsko-šarišském mezihoří, Podbeskydské vrchovině nebo Malých Karpatech, Levočských vrších či vulkanitech Cerové vrchoviny. Členitost je často podmíněna rozdílnou odolností hornin. Hornatiny se vyznačují členitostí od 301 do 600 metrů a většinou leží v nadmořských výškách nad 600 metrů. Zahrnují pás vulkanických pohoří na vnitřní straně Karpat (např. Polana, Vihorlatské vrchy, Slanské vrchy), vysoká pohoří flyšového pásma (Spišská Magura nebo Bílé Karpaty) a členitý reliéf jádrových pohoří (Malá a Velká Fatra, Chočské vrchy, Nízké Tatry). Nejvyšší členitostí reliéfu (nad 600 metrů) se vyznačují velehornatiny. Souvislé plochy tvoří pouze v Tatrách, Ďumbierské části Nízkých Tater a v Kriváňské části Malé Fatry. Izolované ostrůvky se nachází ještě ve vrcholové západní části Nízkých Tater, Lúčanské Malé Fatře, ve Velké Fatře, Chočských vrších a v okolí Babí hory v Oravských Beskydech.
Sopečný reliéf
Sopečný reliéf je na území Slovenska soustředěn do několika oblastí. Plošně nejrozsáhlejší jsou sopečná pohoří na vnitřní straně karpatského oblouku, kde vulkanické komplexy vytváří souvislý celek mezi Handlovou, Banskou Bystricou, Lučencem a Šahy a tvoří pohoří v geomorfologické oblasti Slovenského středohoří: Kremnické vrchy, Vtáčnik, Pohronský Inovec, Štiavnické vrchy, Javorie, Poľana a Krupinská planina. Na východním Slovensku vytváří neogenní vulkanity dva souvislé celky: Slánské a Vihorlatské vrchy a mimo to se vulkanické horniny vyskytují na řadě menších lokalit. Jižně od Jihoslovenské kotliny vznikla sopečná pohoří tzv. vnějšího vulkanického oblouku, která začínají pohořím Burda, pokračují přes severní Maďarsko a celý vnitřní oblouk končí Tokajskými vrchy. Slovenská sopečná pohoří většinou představují zbytky stratovulkánů (smíšených sopek). Na jejich svazích se tak střídají vrstvy lávových proudů a vrstvy pyroklastického materiálu. Díky jejich rozdílné odolnosti vůči působení vnějších činitelů vznikla selektivní erozí řada zajímavých tvarů reliéfu. Ve vrcholových částech jsou často sníženiny, které se označují kaldery a vznikly rozmetáním kráteru sopky při explozích nebo propadnutím kráteru po ukončení sopečné činnosti. Při procesech tuhnutí lávových proudů vznikly útvary, které se označují kamenné varhany vyznačující se sloupcovitými útvary. Nejmladší sopečnou oblastí na území Slovenska je Cerová vrchovina na jihu Slovenska, kde vulkanická aktivita probíhala ještě na počátku čtvrtohor. Nejvyšším sopečným pohořím na Slovensku je Poľana se stejnojmenným nejvyšším vrcholem o nadmořské výšce 1458 metrů.
Glaciální reliéf
Výrazným přemodelováním horskými ledovci vznikl v nejvyšších slovenských pohořích ledovcový (glaciální) typ reliéfu. Typicky je vyvinut v Tatrách,
které byly v období čtvrtohor zaledněné nejméně třikrát. V období největšího rozsahu zalednění zde pokrývaly horské ledovce plochu 15000 ha. Na
slovenské straně bylo ve starších čtvrtohorách 33 údolích a mnoho karových ledovců. Nejdelší ledovec vyplnil Bielovodskou dolinu a jeho ledovcový splaz
dosahoval délky 14 km a mocnosti 330 metrů. Poslední ledová doby skončila před 10 tisíci lety. Díky oteplení ledovce za několik století z tatranských
dolin odtály. Poslední z malých karových ledovců roztál asi před 8 tisíci lety. Dodnes v depresích vytvořených ledovci zůstala jezera, která se v
Tatrách označují plesa a materiál, který ledovec uložil tvoří mohutné valy, které se označují morény. Vedle Tater byly horské ledovce ještě v Nízkých
Tatrách a Malé Fatře.
Krasový reliéf
Na území Slovenska je krasový reliéf velmi četně zastoupen. Krasové horniny, převážně vápence a dolomity, zaujímají ve slovenské části Západních Karpat
rozlohu 3280 km2. Soubor krasových forem reliéfu je vyvinut jak na povrchu, tak pod povrchem. Plošně nejrozsáhlejším krasovým územím je
Slovenský kras v jihovýchodní části Slovenského rudohoří. Krasové území o rozloze přibližně 800 km2 se sklání od severu k jihu a je
rozčleněno hlubokými kaňony na sedm planin. Krasový reliéf se zde vyvinul v mohutných komplexech triasových vápenců a dolomitů Silického příkrovu,
které v jižní části dosahují mocnosti 400 až 500 metrů. Z množství exokrasových tvarů jsou dominantní propasti, z nichž některé dosahují hloubek více
než 150 metrů. Nejhlubší je Kunia priepasť (hluboká 220 metrů). Pod zemským povrchem je řada jeskyní. Veřejnosti přístupné jsou jeskyně Domica,
Gombasecká jeskyně, Ochtinská aragonitová jeskyně a Jasovská jeskyně. Soustava jeskyní Domica - Baradla má celkovou délku 21 km, z toho třetina je na
území Slovenska a jeskynním systémem protéká podzemní říčka Styx. V roce 1979 byl Slovenský kras zařazen do sítě biosférických rezervací UNESCO a od
roku 2002 národním parkem (NAPASK).
Druhým plošně nejrozsáhlejším územím s krasovým reliéfem je Spišsko-gemerský kras s rozlohu více než 400 km2. Krasové území se člení na jihozápadní Muránskou planinu a na severovýchodě ležící Slovenský ráj. Krasové horniny jsou zastoupeny intenzivně zvrásněnými světlými triasovými vápenci s polohami dolomitů. Poměrně velká mocnost a chemická čistota způsobily vznik typického krasového reliéfu. Nejdelší slovenský jeskynní systém Slovenska je systém Demänovských jeskyní o celkové délce 32 km. Jeho součástí je mimo jiné Demänovská jeskyně Svobody a Demänovská jeskyně Míru. Na vzniku jeskyní se podílela řeka Demänovka, která postupným zařezáváním podzemního toku v období pleistocénu vytvořila devět horizontálních úrovní. Druhým nejdelším jeskynním systémem je jeskyně Mrtvých netopýrů v masívu Kozích hřbetů Ďumbierské části Tater. Jeskyně byla objevena v roce 1981 a do současnosti bylo prozkoumáno více než 17 kilometrů jeskynních chodeb. Unikátní je na Slovensku vysokohorský typ krasu v nadmořských výškách vyšších než 1400 metrů. Do této kategorie krasových území náleží Ďumbierský kras v Nízkých Tatrách, kras Červených vrchů na slovensko-polské hranici a Belianský kras v Belianských Tatrách.
Eolický reliéf
Eolický reliéf, jehož hlavním modelačním činitelem je vítr, vznikl na území Slovenska v dobách ledových ve čtvrtohorách, kdy celé území Slovenska
leželo před čelem pevninského ledovce a nízké teploty způsobovaly rozpad skalních bloků a následný transport větrem. Vítr přenášel materiál, který v
uplynulých obdobích uložily vodní toky (říční sedimenty) a vyvál z něho nejjemnější částice, které následně uložil v podobě sprašových pokryvů. Vyvátý
hrubší materiál se označuje jako váté písky. Na území Slovenska se dochovaly tam, kde je následně zpevnila vegetace a zabránila tak větru pokračovat v
jejich dalším vývoji a destrukci. Nejvíce jsou písečné přesypy rozšířeny v Záhorské nížině, kde byly váté písky vyváty z nivních sedimentů řeky Moravy
a Dyje a tvoří téměř souvislou plochu. Niva Myjavy izolovala od písečných přesypů menší území s písečnými dunami mezi obcemi Gbely a Kúty. Váté písky
písečných přesypů Borské nížiny se lidově označují "Búry" podle borovice - búr, která je společně s dubem zpevňuje. Délka přesypů je 5 - 8 kilometrů,
výška obvykle do 10 metrů, ale může být i více než 20 metrů. V Podunajské nížině jsou písečné přesypy rozšířené v prostoru od Trnovce nad Váhem přes
Nové Zámky až po Čenkov u Dunaje. V okolí Seredě je jeden z posledních dobře zachovalých písečných přesypů v Podunajské nížině (PP Mačianský přesyp).
Ve Východoslovenské nížině jsou duny tvořeny materiálem vyvátým z říčních sedimentů řek Latorice, Uhu, Laborce a Ondavy. Písek z náplavů vyvály
převážně severní větry a přenášely ho na jih, kde ho ukládaly do podélných přesypů a písečných dun. Nejvíce přesypů je v okolí Královského Chlumce na
tzv. Medzibodrockých pláňavách. V okolí Velkých Kapušian a na dolním toku Ondavy se regionálně označují písečné duny jako "moľvy".
Sesuvy
Na modelaci reliéfu se významně podílí svahové pochody. Nejvíce ohroženou částí jsou okrajová flyšová pohoří Západních Karpat. Mezi největší historické
sesuvy patří sesuv v Handlové na úpatí Kremnických vrchů, který se vyvinul od 11.12. 1960 do 30.5. 1961 a dosáhl délky 1,6 km. Byl iniciován extrémními
srážkami a celkově bylo transportováno více než 20 mil. m3 materiálu. Sesuv zničil 150 obytných a zvedl koryto Handlovky o 10 metrů. Sesuv
se opět aktivizoval v listopadu 1998. Mezi katastrofální sesuvy patří i Ľubietovský sesuv na úpatí Poľany z roku 1977, jeho příčinou byly také extrémní
srážky a délka proudu dosáhla 1,2 km.